Wehrmacht Heer 1938

Unikátní jednotka německé armády se speciální výstrojí a uniformami na rok 1938/1939. Více »

Civilisté v období první republiky a Protektorátu

Civilní obyvatelstvo za první republiky a v období Protektorátu. Více »

Čeští povstalci

Hrdinní obránci pražských barikád v květnu 1945 Více »

Československá armáda

Československá armáda v období před Mnichovem 1938, natáčení dokumentu České století Více »

Polní tábor

Vybudovaný polní tábor s výstavou originálů a replik výstroje, výzbroje a osobních potřeb vojáků. Více »

 

Pan Bedřich, svobodník u Wehrmachtu

Přinášíme Vám záznam z vyprávění rodáka z Karviné, pana Bedřicha, který musel narukovat za druhé světové války do německé armády. Později dezertoval a připojil se k partyzánům.

Jmenuji se Bedřich XY a pocházím z Karvinska, za druhé světové války jsem bojoval v německé armádě.Narodil jsem se za první Československé republiky 13.9.1923 v Dětmarovicích jako poslední syn z devíti dětí.

Důvod proč jsem musel nastoupit do německé armády je, že když se za okupace vyplňovaly jisté papíry ohledně národnosti apod. můj otec rozhodl, že vyplní „slezskou národnost“ a to proto ne že bychom nebyli Češi, ale pro to jak byl můj otec zklamán dějem kolem okupace, jak se na nás všichni vykašlali.
Tehdy mi přišel odvodní list který jsem měl poslat vyplněný nazpět. Neudělal jsem to s tím, že žádný papír jsem před tím nepodepsal.
Němci mi poslali další dopis, ať co nejdříve zašlu odvodní list. Zase jsem to neposlal, a když mi potřetí poslali dopis, tak už tam bylo varování, že pokud to nepošlu vyplněný skončím v táboře.
A tak se stalo, že jsem nastoupil v prosinci 1942 do německé armády, jako hodně lidí tady ze severní Moravy.
V Českém Těšíně se všichni odvedenci hlásili a poté vlakem odjeli do Gleiwitz (polské Gliwice).
Nastoupil jsem k Panzergrenadier Regiment, na číslo regimentu si nevzpomínám.
Z výcvikáče si pamatuji jen cvičné střelby z pancéřovky, kdy jsme odpochodovali za město na židovský hřbitov.. a velitel nám ukázal, na který náhrobek máme střílet.
Po výcviku jsme měli odjet do Ruska na frontu, ale po rozhodnutí z velitelství, že se tam neněmecké jednotky neosvědčily, bylo rozhodnuto, že pojedem na Balkán.
Na Balkáně už jsem byl v jiné jednotce – u horských myslivců.
Účelem této jednotky bylo potírat vznikající protiněmecké jednotky z místních obyvatel kterým velel Srb Dražan Michalovič, údajně pocházel ze šlechtického rodu.
K fotce „11_1943_podzim“ ..foceno před chatou v albánských horách.. hlídali jsme muniční sklady, dokonce byl u nás i jeden Francouz.Jsem úplně vpravo.
Muniční sklady byly po italské armádě a byly plné „těžké munice“
K fotce „15_1944“ která byla pořízena po bojích s partyzány.V horách jsme po skupinách drželi pozice,sem tam partyzáni zaútočili na některou z pozic.Ale tentokrát útočili na všechny pozice najednou.Na naší straně byli jak ranění tak i mrtví. My později doplňovali stavy na stanovištích kde chyběli vojáci a já pak s ostatníma na vozíku vozil mrtvé dolů do vesnice, kde pak byli pohřbíváni .Ze začátku se na kříže dávaly i helmy ale později přišel rozkaz, že už se nesmí dávat na náhrobky ale že je máme sbírat.Pozice jsme udrželi.
V Jugoslávii v roce 1944 jsem byl vybrán ještě s jedním jako spojařská hlídka.. měli jsme polní telefon a náš úkol byl natáhnout kabel od frontové linie až do půli cesty k velitelství.
Druhá hlídka pak od nás natáhla drát až k hlavnímu velitelství.
Za nějaký čas, kdy jsme se drželi na poli se s námi seznámila jedna žena – Neža Topolovec a pozvala nás domů a pohostila.
Seznámili jsme se i s jejím mužem Ivanem Topolovec. Zjistili jsme že mají tři syny.
Dva odvezli Němci na práce do Německa.Vrátil se pouze jeden, druhý nepřežil bombardování továrny.
Po pár dnech kdy jsme se sblížili, přišel na „výzvědy“ jejich třetí syn Tynek.
Za dalších pár dní se nás Tynek vyptával zda-li nechceme utéct a zůstat u nich.
Dlouho jsem váhal,věděl jsem totiž co mě čeká když dezertuji a chytí mě.
Ještě než jsem se rozhodl přišel rozkaz stáhnout se.. Pro mě a kolegu to znamenalo vzít telefon a stočit drát až k frontě.
To jsme udělali a šli zpátky k té rodině. Zanedlouho přišli další dva z hlavního velitelství.Jeden z nich byl Němec .. Kupodivu byl v námořnické uniformě a druhý Čech, který bydlel na Opavsku. Jemu jsem do ucha sdělil, že mám možnost zůstat. Němec uslyšel, že si šeptáme a ptal se kolegy co jsme mu říkal. On mu to oznámil a Němec řek že kdyby sám uměl aspoň dvě věty srbsky, že by hned zůstal že má toho sám plnou *****. To mi dodalo odvahy a já řekl že zůstávám a se mnou i můj kolega z hlídky.
Ti dva odešli a oznámili že našli jen telefon a kabel a nás nebylo.
Tynek nám řek že si mám vzít všechny věci a odvedl nás do lesa kde byl úkryt, taková díra zaházená větvemi. Měli jsme se tam schovat a počkat na Tynka až přijde vhodný čas. V noci jsme uslyšeli hrozivou ránu.
V úkrytu jsme přespali, ráno uslyšeli blížící se kroky. Byla to dcera jednoho muže, který se v domě s námi seznámil.
Volala na mě Milan, jelikož oni neumí vyslovovat Ř a já jim řekl ať mě oslovují právě Milan.
Donesla nám jídlo a oznámila že se Němci sice stáhli, ale ne moc daleko a že jsou v horách. Dostali jsme strach.
Za pár dní se nakonec ukázal Tynek a řekl že se Němci nadobro stáhli a rána kterou jsme slyšeli bylo odpálení jednoho mostu přes řeku.
Šli jsme s Tynkem zpátky do jejich domu, dostali civilní oblečení a já dokonce bundu která vypadala jako britská letecká.
Měli jsme počkat v domě a Tynek odešel k veliteli partyzánů zeptat se co bude s námi.
Měl nás přivézt k nim. Vyslechli si nás a řekli že budeme partyzánští pomocníci beze zbraně.. tj. na vozíku taženém mulou nebo oslem jsme partyzánům nosili proviant do lesů.
Za pár dní přišel Tynek a řek nám že nás musí poslat na jejich velitelství, že to musí být oficiálně.
Dali nás do celkem útulné cely a brali nás na výslechy.
Když se maličký velitel dozvěděl že jsem Čech a ne Němec chtěl znát podrobnosti a taky ukázat místo na mapě odkud jsem.
Po výslechu nás vzali za své, dostali jsme pořádně najíst.
Po válce nám sdělili že můžeme odejít domů. Velitel nám vystavil list o čistém průchodu domů na jedné straně srbsky a na druhé německy.
Poté jsme se tedy vydali na cestu domů.
V Brně nás zastavila sovětská hlídka.Papír si ode mně vzal a poslal nás dál do jednoho domu.
Po výslechu si nás vzali do jiné části Brna Češi.Zavřeli do cel.Svého kamaráda jsem tam viděl naposled.
Pamatuji si na rozsudky poprav pověšením. Udělovaly se tam jako na běžícím páse.
Já byl v šetření zavřen něco přes tři měsíce. Propustili mě s volným průchodem domů. Z první vyšetřovny jsme si vyzvednul papír co jsem měl od partyzánů.
Domů z války jsem se vrátil začátkem září 1945.

výstroj a výzbroj na výcvik..
používaly se obnošené starší a opravené věci.. včetně bot.
viz foto 6_1943 .. tj. zelené kalhoty, blůza, zelená košile, lodička.. boty jsme měli holínky a taky šněrovací
nafasovaly se dvoje boty.. jedny šněrovací a jedny holínky.dvoje ponožek.. jedny hrubší a jedny tenčí,onuce.
spodky tílko.košile.
kalhoty.blůza,2 nákrčníky a plášt zelený.
na zimu rukavice.

Na výcviku jsme stříleli s Kar98 (základní zbraň vojáka) pak Gewehr43, s pancéřovou pěstí, taky jsme stříleli granáty z pušky
Výstroj si mapatuji že jsem nafasoval:
používaly se obnošené starší a opravené věci.. včetně bot.
viz foto 6_1943 .. tj. zelené kalhoty, blůza, zelená košile, lodička.. boty jsme měli holínky a taky šněrovací
nafasovaly se dvoje boty.. jedny šněrovací a jedny holínky.dvoje ponožek.. jedny hrubší a jedny tenčí,onuce.
spodky tílko.košile.
kalhoty.blůza,2 nákrčníky a plášt zelený.
na zimu rukavice.

věci do Albánie:dírkované tílka,druhé normální.krátké kalhoty(kraťasy),jedny boty kožené a druhé plátěné

poznámka autora: prosím berte v potaz moje stáří a bohužel i mojí paměť. S pozdravem Bedřich

 

3 Responses to Pan Bedřich, svobodník u Wehrmachtu

  1. Aleš Orlík napsal:

    No já měl strýce narukoval z Fryštátu do Německa Detmold srpen 41. ještě před tím se Oženil v Polsku v Golkowicích.Svatbu měl v sobotu a v neděli večer rukoval jak jsem již psal už se nevrátil zůstala po něm jen dcerka byl Rudolf Ciencala neznali jste ho?Nemám žádné fotky měl jsem ale zůstali u rodiny v Karviné jak máma zemřela nezůstalo mě nic a já bydlím v pohraničí u rakouských hranic málo se tam dostanu aldaaldo@seznam.cz

  2. Jiří Popek napsal:

    Pan Bedřich Popek byl můj strýc. Vlastně byl strýcem mého otce. Byl nejmladší z 9 sourozenců. Jeho starší bratr Emil Popek (můj děda) nebyl údajně způsobilý pro vojenskou službu tak měl údajně jezdit jako brzdař na vlacích vozících za okupace vojenský materiál do Polska. Píšu údajně neboť je to vše co si pamatuji z vyprávění dědy Emila , strýce Bedřicha a bývalého tchána. Jinak na fotografii č.7,8 shora ten údajný přítel z Dětmarovic s přítelkyní vlevo nahoře jsou můj bývalý tchán s tchýní. Oba již nežijí.Toto je svědectví o mnohdy krutých osudech lidí Slezska a vůbec občanů Československé republiky.Vývoj událostí z poslední doby mne přivádí k názoru, že moc neschází a mohla by se tato situace znovu opakovat.

  3. J.BOLACKY napsal:

    Velice zajimavy zivotopis jenoho vojaka ze Slezkeho pohranici,ktery musel nedobrovolne nastoupit ke Nemecke armade.Imoji rodice a dedove prozili v nemecke armade hruzy valky a dalsi trapeni po valce,protoze meli nemecke obcantvi,Proto mam k takovym lidem hlubokou uctu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

php developer india