Wehrmacht Heer 1938

Unikátní jednotka německé armády se speciální výstrojí a uniformami na rok 1938/1939. Více »

Civilisté v období první republiky a Protektorátu

Civilní obyvatelstvo za první republiky a v období Protektorátu. Více »

Čeští povstalci

Hrdinní obránci pražských barikád v květnu 1945 Více »

Československá armáda

Československá armáda v období před Mnichovem 1938, natáčení dokumentu České století Více »

Polní tábor

Vybudovaný polní tábor s výstavou originálů a replik výstroje, výzbroje a osobních potřeb vojáků. Více »

 

Natáčení – pevnost Hanička

Ve dnech 23.-24.5. jsme se zúčastnili natáčení části pořadu o českých pohořích, konkrétně se v našem případě jednalo o Orlické hory. Jelikož leitmotivem cca pětiminutové pasáže o Orlických horách bylo naše pohraniční opevnění a situace v období těsně před 2. světovou válkou na jehož pozadí bude prezentován bezpečný pohyb na horách, byli jsme osloveni, zda bychom neudělali „křoví“ v uniformách československé armády a německé Wehrmacht. Jelikož nešlo o rekonstrukci tehdejších událostí, ale zejména návod horské služby pro mládež, byly scény spojeny s jistou mírou nadsázky.

Inu tak jsme čtvrtečního rána vyrazili v silné „herecké“ sestavě Jindra, Richard, Thomas a moje maličkost (jako jediný mám jistou dramatickou průpravu – chodil jsem do hereckého kroužku na ZUŠ a vedle role pařezu jsem to dotáhl i na Cipíska, a to vše i přes vadu řeči).

Náš řidič v nás zpočátku nebudil moc velkou důvěru

Náš řidič v nás zpočátku nebudil moc velkou důvěru

Příjemným překvapením toho dne byla relativní rychlost a připravenost našeho pana předsedy, kterého jsme vyzvedávali jako posledního. O něco méně příjemná již byla skutečnost, že nějakým záhadným způsobem měl dvojnásobné množství bagáže než ostatní, čímž nepotěšil naše kombi, tím spíše ne nás. Nelze si neodpustit poznámku, že se snažil vše omlouvat tím, že na rozdíl od ostatních veze uniformy a výstroje dvě, totiž československou i německou. Pravdou však je, že já vezl zrovna tak oba stejnokroje i s výstrojí v polovičním objemu, a proto bylo 3 ku 1 odhlasováno, že se Jindra neumí balit a platí nám každému sklenici mléka. Cesta se jinak nesla v poklidném duchu a skřípění zadního nárazníku přetíženého auta o vozovku bylo přehlušeno reprodukovanou hudbou a jistou dávkou nevyspání.

S filmovým štábem jsme se na místě srazu sešli na minutu přesně a společně jsme se vydali k tvrzi Hanička poblíž Rokytnice v Orlických horách. Po krátkém seznámení se s filmaři, a domluvě se správcem objektu, jsme se vydali k místu natáčení první scény. Po chvíli hledání našel pan režisér ten správný svah (rozuměj ten nejprudší), po kterém budeme vybíhat a „útočit“ na opevnění. Byly vydány stručné instrukce a my se začali strojit. Kdo nás zná, ví, že pokud nám něco v napodobení života druhoválečného vojáka opravdu jde, je to rychlé vystrojení se do pole. Problematiky a zapeklitosti německé výstroje si filmaři zjevně nebyli vůbec vědomi, protože jinak by naše srdce neranili pobídkami typu: „Rychle, rychle, my nechceme točit noční záběry a slunce za devět deset hodin už určitě zapadne.“ Protože jsme však všichni dobří přátelé, jeden druhému jsme do výstroje v rámci urychlení pomohli. I Jindrovi, tomu však museli asistovat úplně všichni a kolem procházejícího kameramana jsme též zapojili.

Po dvacaterém vyběhnutí těch několika metrů do kopce a přibližně stejnému počtu zakopnutí o kámen ve vysoké trávě a nevyhnutelném pádu se zdálo, že pan režisér se ve volném čase věnuje triatlonu a rád by v nás vypěstoval aspoň zárodek fyzické kondice. Naštěstí jsme všichni obdařeni mimořádnou duševní silou, a tak jsme odolali a naše beztvará těla uchovali pro své blízké i nadále. Zbytek natáčení v exteriérech se již nesl v poněkud lepším duchu, navíc jsme se i „rozehráli“, pročež se často podařilo záběr natočit na první či druhou dobrou. Poslední venkovní scéna byla navíc zpestřena panem hajným, který nám vysvětlil složitosti své práce v zimě a pohostil nás lahví whisky. Vzhledem k tomu, že jsme stihli natočit část záběrů plánovaných na následující den, bylo rozhodnuto, že dnešní natáčecí den již ukončíme a zajedeme se najíst.

Po rychlém odhození zbraní, výstroje i uniforem a spěšném převléknutí do civilu – ála úprk na konci války – jsme bohužel zjistili, že vozidlo tak precizně naložené v Praze neposkytuje tolik místa, když tam věci jen tak naházíte. Nicméně nebyl čas na optimalizaci vnitřku auta, poněvadž v Rokytnici nám mohli každou chvíli zavřít hospodu. Toho podvečera jsme tedy spáchali menší dopravní, hrdelní zločin a jeli ve třech v předním compartimentu škodovky, zatímco Richard zvolil elegantní polohu ležmo-jízdmo přes opěradla zadních sedadel.

Labakanovská jízda smrti

Labakanovská jízda smrti

Zrovna při této cestě jsme překřtili náš dopravní prostředek na labacar a heslem akce zvolili krásné a hlavně univerzální slovo „labakan“. Labakan nás již provázel zbytkem celého natáčení. Labakanem mohlo být naprosto cokoli od peněženky nebo výfuk auta až po nutnost vykonání potřeby, to přirozeně vedlo k mnoha nedorozuměním. Po příjezdu před restaurant a vyproštění Richarda, jsme se jali objednávat nějaké to jídlo. K našemu zklamání už nevařili a jediné, co nám nabídli, byla uzená žebra a labakan (v tomto případě vepřové koleno mamutí váhy). I tak se stalo, že jsem si dal ve 22,45 večer vepřové koleno a skoro celé je snědl. Jako mnohá rozhodnutí v našem životě i toto mi v danou chvíli přišlo naprosto v pořádku. Druhý natáčecí den mi budiž výstrahou před nezřízeným pudem obživným… Zbytek večera jsme se štábem prohovořili nad sklenkou piva, probrali většinu témat, která se nabídla a pak šli spát, jsouc si vědomi, že jen kvalitní odpočinek je zárukou dobrého hereckého výkonu.

Na druhý den bylo plánováno hlavně natáčení v interiéru tvrze Hanička, kdy se využily i československé stejnokroje. Zatímco se filmaři věnovali přípravám scén, my, vojensko-historičtí nadšenci, jsme si mohli prohlížet tamní expozici. Některé exponáty byly opravdu výjimečné a celkový dojem byl velice dobrý. Bohužel před první klapkou toho dne se ve mně probral včerejší dietní hřích a po 10 minutách trápení a řinoucího se studeného potu jsem musil vyhledat správce s urgentní potřebou toalety. Po otřesném zážitku a několikerém ujištění, že ventilační systém pevnosti je i po letech funkční, vrátil jsem se na plac. Nutno říct, že právě včas, abych si lehl na nosítka, hrajíc raněného. Poloha vleže pro mne byla vítanou změnou oproti nehezkým vzpomínkám na sed. Jindra s jedním členem štábu mě asi 5x přenesli na vzdálenost 15 metrů a s panem správcem jsme se vydali bloudit podzemím. Velkým kladem bylo, že nám podal i ucelený výklad o pevnosti a přidal i pár zajímavostí. Kolegové filmaři si po cestě podzemím vybrali ještě několik míst a natočili pár záběrů. Nicméně naše role již byly u konce a my mohli vyběhnout na světlo a sledovat natáčení coby nezúčastnění pozorovatelé.

Závěrečnou scénou filmování byl útěk přes pole, které bylo naštěstí rovné, díky čemuž se nebude muset náš pohyb trikově zrychlovat tak, jako to bylo u útoku na kopec.

Po poslední klapce, vzorném sbalení našich propriet a rozloučení s celým natáčecím štábem jsme se vydali směr domů. Nutno zmínit, že tato cesta již probíhala dle regulí zákona o dopravě.

Cestou zpátky jsme se museli vyfotit na zajímavých místech

Cestou zpátky jsme se museli vyfotit na zajímavých místech

Pokud bych měl napsat pár vět ke zhodnocení akce, rozhodně bych vyzdvihl profesionalitu štábu, která ale nic neubrala velice přátelskému jednání. Naše čtyřčlenná parta si užila i spoustu legrace v natáčecích pauzách a jak už to mezi dobrými přáteli bývá, většina vtipů byla samosebou na vrub Thomase. Ten měl navíc tu smůlu, že před námi prozradil své dívčí příjmení a vůbec celé dva dny nás zahrnoval vtipnými informacemi o své osobě.

Nejreport sepsal Doktor Notor

  Fotogalerie z akce

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

php developer india